close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pavián čakma(Papio urcinus)

18. června 2011 v 20:26 | Admin
Pavián čakma (Papio ursinus) (angl. Chacma Baboon) je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití. Má tři poddruhy. Žije v Angole, Botswaně, Zambii, Mosambiku, Zimbabwe, Namibii, Lesothu, Svazijsku a Jihoafrické republice. Obývá savany a lesostepi. Dávají přednost členité krajině se skalními oblastmi.
Obsah
1 Popis
2 Stravování
3 Život v tlupě
4 Rozmnožování
5 Poddruhy
6 Odkazy
6.1 Reference
6.2 Literatura
6.3 Externí odkazy

Popis: Délka těla u dospělého jedince dosahuje 60 - 20 cm a délka ocasu 46 - 70 cm. Hmotnost u samců je 30 - 50 kg a samic kolem 20 kg. Populace z pouště Kalahari je menšího vzrůstu a hmotnosti než ostatní. Nos tohoto druhu je dlouhý s dobře vyznačeným čelním hrbolem. V týle a na krku tvoří prodloužená srst jakousi hřívu nebo chochol. Ocas je "zlomený" jako u většiny paviánů. Sedací hrboly mají malé. Jsou pokrytí šedě olivovou až hnědě olivovou srstí. Kůže na obličeji a v oblasti genitálií je černo červená.. Samci mají větší špičáky a nadočnicové oblouky. Dospělý jedinec má 32 zubů.
Stravování Svou potravou se řadí mezi všežravce. Jedí oddenky, traviny, kořínky, hlízy, vejce, hmyz a menší obratlovce. S oblibou konzumují plody kigélie, fíkovníků a akácii.


Život v tlupěVytvářejí početné skupiny mnoha samců a samic i s 80 jedinci, ojediněle však i skupinu tvořenou pouze jedním samcem se samicemi a potomstvem. Po vyčerpání potravních zdrojů dochází k přesunu. Přes noc hledají útočiště na stromech, skaliskách nebo jiných vyvýšeninách. Mladší samci drží v noci stráž před predátory. Po zemi se pohybují po čtyřech končetinách. V tlupě má každý jedinec své přesné postavení. Na vrcholu hierarchie je statný samec, jemuž je podřízeno několik dospělých samců, kteří stádo chrání a v případě potřeby mohou nahradit vedoucího samce. Na dalším stupni stojí samice s mláďaty, nejníže pak jsou "výrostci". Samice které jsou v říji mají zvláštní postavení a doprovázejí dospělé samce. Všichni samci v průběhu puberty opouštějí rodnou tlupu a hledají své uplatnění v okolních skupinách. Dochází pak k nespočetným bojům o samice, kdy vítěz má právo na páření. Potyčky mohou vést i k usmrcení zvířete. Rodinný vztah ve skupině je matrilineární, samice zůstávají v rodné tlupě. Paviáni čakmy mají též širokou paletu komunikačních kanálů. Hlavní komunikace mezi jedinci je vizuální, např. upřený pohled, vyceňování zubů, vystavování pohlavních orgánů a štěkavým křik k odhánění dravců. K projevům hmatové komunikace patří vzájemná péče o srst, dotýkání se nosy nebo nošení mláďat. Významnou roli představuje i fyzický kontakt při zápasech o samice, ale i kousání samic při udržování sociálních vztahů. Akustická komunikace se skládá z různého vřískání, štěkání a pištění. Chemická komunikace se projevuje především v průběhu říje.
RozmnožováníSamice se během říje, která trvá 30 až 35 dnů, páří s jedním nebo více samci. Po 175 až 180 dnech se rodí většinou jedno mládě s růžovou pokožkou a černou srstí, váží asi 1 kg, je zcela závislé na matce do doby, než začne přecházet na běžnou stravu a než se začne pohybovat samo. Odstavena od mateřského mléka bývají mláďata po 14 měsících od narození. Délka intervalů mezi porody je průměrně 18 až 24 měsíců. O mláďata pečují hlavně matky, což spočívá nejen v opatřování potravy, ale i v ošetřování, péči o srst, přenášení, hrách a zábavě. Otcové chrání své potomstvo, zásobují je stravou, úlovky, hrají si s dětmi a pomáhají s jejich transportem při přesunu tlupy. Samice, která přijde o mládě, je rychle připravena k dalšímu páření. U tohoto druhu je vysoká úmrtnost mláďat, způsobená specifickým chováním, jako zabíjení mláďat při stresových situacích nebo mláďat jiného samce za účelem získání jeho samic.
Mezi potencionální predátory patří lvi, levharti a lidé. Pavián čakma se ve volné přírodě dožívá průměrně okolo 30 a v zajetí okolo 45 let. Ohrožení paviána čakmy není vysoké, ale v jistých oblastech, jako je například Kapsko, ubývá přirozených míst výskytu. Dochází pak k synantropnímu způsobu života, kdy často přebírají lidský odpad. Paviáni vybírající odpadky hájí své zdroje potravy, což může vyústit v napadení člověka. Tento fakt bývá řešen vybíjením paviánů v blízkosti lidských aglomerací.
Poddruhy druh pavián čakma se dělí na tři poddruhy:
Papio ursinus ursinus Kerr, 1792 - obývá jižní a jihozápadní část Jihoafrické republiky. Je velký, těžký, tmavě hnědý pavián, spodní části obou párů končetin má černé barvy.
Papio ursinus griseipes Pocock, 1911 - obývá sever Jihoafrické republiky, Mosambik, Zimbabwe a jižní Zambii. Je o trochu menší než kapský čakma, hnědá barva je světlejší, ale stále tmavá a sytá, spodní části obou párů končetin má šedé barvy.
Papio ursinus ruacana Shortridge, 1942 - obývá Namibii a jižní Angolu. Je nejmenším z tohoto druhu.
 

Hroznýš královský

26. března 2011 v 20:30 | Administrátor

Kobra vs. hroznýš královský
hroznýš královský ( Boa)

Vzhled
Charakteristickým znakem je silná, trojúhelníková hlava, výrazně oddělená od mohutného těla. Zbarvení je neuvěřitelně variabilní jak v rámci druhu, tak i jednotlivých poddruhů, kterých je (podle posledních genetických průzkumů) zřejmě minimálně devět (snad i více) a dělí se do tří základních skupin. Mimo to se jednotlivé poddruhy mezi sebou v zajetí navzájem velice ochotně kříží, a tito "bezcenní" bastardi dnes tvoří převážnou část populace hroznýšů královských u nás. Křížení jednotlivých poddruhů mezi sebou a také páření pokrevně příbuzných zvířat, se negativně projevuje na celkové kondici a vitalitě chovaných hadů v teráriích, nehledě na prakticky žádnou genetickou hodnotu těchto hybridů. Teraristé by se měli proto snažit rozmnožovat pokud možno čisté linie jednotlivých poddruhů, a to i navzdory výrazně vyšší ceně a menší dostupnosti čistokrevných zvířat.
Zbarvení hroznýšů královských sahá od červenohnědé přes červenošedou, až po žlutavé, oranžové, nebo tmavohnědé odstíny. Kresba na zádech je tvořena tmavými a světlými skvrnami, které mohou mít směrem k ocasu barvu oranžovo-červenou. Od špičky tlamy až ke krku se táhne tmavý pruh, na břišní straně je zbarvení tmavě krémové. Hroznýši královskému se hodně podobají dva endemičtí madagaskarští hroznýši rodu Acrantophis - Hroznýš Dumerilův a Hroznýš madagaskarský.
Hroznýš královský dorůstá v zajetí do 2,5 - 3 metrů, někdy se uvádí údaj až přes 5metrů, což je ovšem naprostá dezinformace a jak se nakonec ukázalo, s největší pravděpodobností se vůbec nejednalo o B. constrictor. Jen nepatrný zlomek chovatelů se může pochlubit jedincem delším než tři metry, protože ani nominotypický poddruh B.c.constrictor, ani jeho kříženci, nejčastěji chovaní v zajetí, větší velikosti prostě nedorůstají. Tělo je však velice silné a svalnaté.
Rozšíření
Areál rozšíření hroznýše královského je obrovský, od Jižního Mexika, přes Brazílii, Venezuelu, Ekvádor, Bolívii, Peru, některé Karibské ostrovy, Malé Antily (ostrov Dominica), až po Argentinu. Vyhledává pralesní a křovinaté oblasti, často je vidět na lidmi obdělávaných plantážích. Některé taxony však obývají i otevřenou krajinu a savany, případně horské svahy a náhorní plošiny.Vzhledem k velikosti areálu rozšíření a tudíž k velice rozdílným klimatickým podmínkám v jednotlivých lokalitách, jsou i teplotní nároky jednotlivých poddruhů poměrně odlišné. Zatímco některé populace žijí v oblastech tropických deštných pralesů Jižní Ameriky, jiné obývají horské svahy peruánských And a dokonce i v zimních měsících hybernují. Tzv. "domácí", zchoulostivělí hroznýši, po několik generací rozmnožovaní a křížení v teráriích, jsou však uvyklí spíše na stabilnější teploty a větší výkyvy příliš nesnášejí.
Terárium
Nejvhodnější je terárium s různými tepelnými zónami, s nejchladnějším koutem někde na zemi, s teplotou kolem 22°C, další místa by měla mít možnost vyhřátí až na 35°C. Vhodné je mírné snížení teploty v noci o 3 - 8°C, za současného dostatečně vlhkého vzduchu, což pozitivně stimuluje jak bezproblémové páření, tak i celkovou kondici a zdravotní stav hadů. Teplota by však neměla klesnout pod 20°C. Substrát na dně by ale měl být pokud možno suchý. Velikost terária volíme úměrnou velikosti chovaného hada, pro dospělého jedince by však nemělo být menší, než 180 x 90 x 90 cm. Tito hadi nepohrdnou větší vodní nádrží, ve které jsou často naložení i několik dní, hlavně před svlékáním. Dno může být holé, štěrkové, či z jiného substrátu, ideální je ale dno vyhřívané. Hroznýš královský by měl mít možnost alespoň částečného úkrytu a dostatek silnějších větví k lezení, je samozřejmostí v každém teráriu pro hroznýše. Při vytvoření vhodných podmínek se tento velice přizpůsobivý a nenáročný had, stává dlouholetým a naprosto bezproblémovým chovancem.
Odchov
Odchov hroznýše královského v teráriu je dnes již vcelku běžnou záležitostí. V přírodě se páří převážně na jaře, v zajetí však dobu páření ovlivňují určité specifické, chovatelské podmínky a tak se v teráriích začínají většinou pářit už na podzim. Pro zvýšení pohlavní žádostivosti je vhodné chovat obě pohlaví odděleně a připouštět je jenom v době páření. Samice ve vyšším stupni gravidity zpravidla odmítají nabízenou potravu. Živě narozená, asi 40 cm dlouhá mláďata (bývá jich podle velikosti a stáří samice od 10 - 50 ks), narozená po zhruba 120 - 200 denní březosti, jsou velice krásná a roztomilá. Do čtrnácti dnů po narození se zpravidla poprvé svlékají a začínají lovit malé myši. Potravu volíme úměrně k velikosti mláďat, z myší na potkany můžeme přejít již před dosažením jednoho metru délky. Pohlavně dospívají ve věku přibližně 3 - 4 let, v té době měří kolem 1,5 m. Samicím bychom však měli umožnit páření až po dosažení alespoň 180 cm.



Slon Africký

25. března 2011 v 20:48 | Administrátor
Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až
4 m. Slon africký se vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, ale v dřívějších dobách se prokazatelně
vyskytoval v mnohem hojnějším počtu na celém kontinentu, i v severní Africe. Obývá poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.
Obsah
1 Rozměry
2 Vzhled
3 Způsob života
3.1 Dorozumívání
3.2 Potrava
3.3 Rozmnožování
4 Ochrana druhu
5 Odkazy
5.1 Reference
5.2 Externí odkazy
RozměryVýška v kohoutku: 3-4 m
Délka těla: 7-9 m (samice 6,5-8,5m)
Hmotnost: 6-7 tun (samice 4 tuny)
Rychlost běhu: až 40 km/h[1]
Délka života: 60-80 let
Největší dosud popsaný jedinec tohoto druhu slona, který byl v roce 1955 zastřelen v Angole, vážil cca 12 tun a v kohoutku měřil 3,95 metrů.
Vzhled Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé "prstíky" na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé "chodidlo" a slouží jako tlumič.
Způsob života
Sloní stádo v Národním parku Sweetwater v KeniAfričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy tlupy. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni ho "pochovají" pod hromadu dříví a několik hodin truchlí.
Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130-190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.
DorozumíváníSloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumených zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.
PotravaSloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči.
Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkti, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.

Dvě sloní samice s mláďaty RozmnožováníSamice jsou říjné 2-6 dní každé dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Při porodu samici hlídají její společnice ze stáda, aby ochránily ji i mládě. Slůně měří po porodu jen 85 centimetrů a váží 110 kg. Samice své mládě kojí dva roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let. Když je mládě napadeno, matka jej velmi zuřivě brání.
Ochrana druhuDříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale kvůli pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde jsou ve větším bezpečí. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.


 


Tygr ussrujiský

25. března 2011 v 20:15 | Administrátor
Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), též známý jako tygr amurský, altajský, korejský, mandžutský, nebo severočínský je největší známou kočkovitou šelmou. Jedná se o poddruh tygra džunglového.

1 Areál rozšíření
2 Stanoviště
3 Popis
4 Biologie
5 Zajímavost
6 Kam do ZOO
7 Galerie
8 Poznámky
9 Externí odkazy

Areál rozšířeníTygr ussurijský žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Tichého oceánu, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti Ussuri, přítoku řeky Amur v Přímořském a Chabarovském kraji. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským (Panthera pardus orientalis) a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v horách Sichote-Aliň 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v pohoří Čching-paj (Pektu) na pomezí Mandžuska a Koreje jich ještě žije asi 20 kusů.
StanovištěTajga, husté porosty okolo řek a jezer, listnatý, smíšený i jehličnatý les. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny.
Popishmotnost: 100 - 300 kg
délka těla: 200 - 280 cm
délka ocasu: 40 - 50 cm
výška v kohoutku: 1,10 - 1,25 m
Tygr ussurijský je největší a nejmohutnější kočkovitá šelma, samci mohou vážit přes 300 kg. Největší v zajetí chovaný tygr
byl dlouhý 3,7 m a vážil přes 423 kg, samci jsou nicméně výrazně větší než samice.
V porovnání s ostatními poddruhy tygra je tygr ussurijský světlejší a kresba je spíše tmavě hnědá než černá. Srst je dlouhá a hustá, typickým znakem ussurijského tygra jsou dlouhé světlé licousy. V oblasti, kde žijí, po většinu roku leží sníh, tygři jsou proto přizpůsobeni chladnému podnebí - i jejich tlapy jsou větší než u ostatních tygrů a slouží jim jako sněžnice při pohybu ve sněhu.
BiologieTygr ussurijský žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku p

o pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Rádi plavou a přeplavou široké řeky nebo mořské úžiny. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly, v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami. Troufne si i na medvěda. Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací.
ZajímavostTygr ussurijský jménem "Hodori" byl vybrán jako maskot Olympijských her v Soulu v roce 1988 v Jižní Koreji.
Kam do ZOO
Tygřice Sungari s jedním ze svých koťat v zoo v americkém městě Buffalo.V případě tygra ussurijského je smutnou skutečností, že v zajetí žije více tygrů než ve volné přírodě. V zoologických zahradách na celém světě je chováno přes 1000 tygrů, kteří se poměrně dobře množí. Bohužel u člověkem odchovaných velkých šelem je jen malá šance, že se je podaří vrátit do přírody, protože již ztratili strach z lidí a schopnost samostatně lovit.
V Česku chovají tygry ussurijské tyto zoologické zahrady:
ZOO Dvůr Králové nad Labem
ZOO Hodonín
ZOO Lešná
ZOO Olomouc
ZOO Ostrava
ZOO Plzeň
ZOO Praha
Park exotických zvířat o.p.s.
Ringelland[1]
Na Slovensku existuje projekt:
Oáza sibírského tigra[2]
GalerieLežící tygr
Ussurijský tygr v Berlínské ZOO
Hlava tygra
Poznámky1.↑ Ringelland - pár km od Kutné Hory chovají sibiřské tygry, z nichž samice je zapsaná v plemenné knize a u


samce se čeká na výsledky DNA. Dále zde mají hrocha obojživelného a dikobrazy.
2.↑ Oáza sibírského tigra - približně 3 km od Kostolnej pri Dunaji, 30 km od Bratislavy, kde se nachází 20 těchto šelem a jeden lev.


Pravěká zvířata

17. ledna 2011 v 18:28 | Administrátor


Také můžete naštívit stránku o pravěkých zvířatech(jiný autor).Pro načtení stránky klikněte zde.





Šavlozubý tygr

Lev-Král zvířat

17. ledna 2011 v 7:04 | Administrátor
Lev je král zvířat( alespoň se to tak říká).
Lev je podle mě tajuplné a mohutné zvíře před kterým je dobré mít ustup a vědět ,že tě vždy přemůže to je ale pouze můj názor ,copak o něm říkají odborníci?          
Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150-250 kg a samice 120-150 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dřive se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve sme
čkách. Lev je moudré zvíře




Žralok bílý

16. ledna 2011 v 19:09 | Administrátor
Žralok bílý stejně jako další žraloci dýchá pomocí žaber, které se při přijímání vody neotevírají a nepulzují jako u ryb. Žralok proto musí pořád pohybovat, aby do žaber přicházela čerstvá voda a on se nezadusil, což se stává, pokud se zamotá do rybářských sítí.
Obsah


 Potrava

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí - čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku. Ale někdy si troufne i na lidského tvora.

V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok bílý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).

Poslední výzkumy ukazují, že přední část i s boky na hlavě je pokryta čidly schopnými vnímat velmi slabé elektrické pole. Touto vlastností se řadí mezi dokonalé výtvory evoluce. S velkou pravděpodobností přávě typ elektrického pole velmi spolehlivě vyhodnotí a podle určitého vzorce rozhodne o napadení jiného tvora. I když je to dokonalý stroj na zajištění své potravy, dokáže se velmi dobře spřátelit s potápěči. Nechá se hladit apod. Ale pozor, jsou to naprosto ojedinělé případy za dodržení nejpřísnějčích pravidel bezpečnosti. Potápěč je totiž oblečen do tzv. železné košile včetně nohavic a včetně rukavic z ocelových oček. Právě tento oděv je ovšem tzv. Faradayova klec, která člověka dokonale odstíní a ten navenek potom nevyzařuje naprosto žádné elektrické pole! Toto je ovšem doposud před sběrem kvalitativních a kvantitativních dat potřebných pro vytvoření hypotézy o tomto chování žraloka bílého.


Jako jeden z mála žraloků si dokáže udržovat vyšší teplotu těla než má okolní voda. V jeho svalech tvoří cévy spletitou sítˇ. Při pohybu se zahřívají svaly a tím i krev v cévách. Krev vytékající ze svalů, potom ohřívá studenou krev přitékající ze žaber. Pro žraloka to má mnohé výhody. Jeho svaly jsou neustále připraveny k akci a také trávení probíhá mnohem rychleji. Potom co se žralok nasytí, zvýší se teplota jeho žaludku o 6 °C. Když kořist rychle stráví, může opět brzy pozřít novou. Tak si vytváří zásoby na horší časy.


Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi "plánu". Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním "ochutnávacím" zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody, dřív než k tomu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem. Ke své lidské oběti se již nemusí vrátit z "nutričních" důvodů. Žralok bílý je jeden z mála druhů, jejichž tělesná teplota je vyšší, než teplota okolní vody. Proto není bezprostředně vázán na vodu o určité teplotě a může se vydat i do chladnějších oblastí. Udržení vyšší teploty je ale značně energeticky náročné. A to je důvod, proč jsou ploutvonožci oblíbenou potravou žraloka bílého. Jejich těla jsou obalená silnou vrstvou tuku (tzv. blubber), který má funkci tepelné izolace. Pro žraloka bílého je tento tuk vydatným zdrojem energie. Oproti ploutvonožcům má člověk tuku málo a pro žraloka by tak představoval nevýživný "balast". Proto útok bílého žraloka mnohdy končí "ochutnávacím" kousnutím. Je ale třeba vzít v úvahu, že vyhladovělý žralok moc vybíravý nebude.
 Žralok bílý před kamerou

Přestože žralok lidožravý napadá lidi koupající se v moři už celé věky, poznatky o jeho životě byly dlouhou dobu zahaleny tajemstvím (a dodnes ještě nevíme vše). Například první filmový záznam živého žraloka bílého pořízený v jeho přirozeném prostředí pochází z roku 1965, pouhých deset let před natočením Čelistí

Zoologové se domnívají, že jakmile žralok lidožravý dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základu své dosavadní životní návyky. Vypadá to, jakoby zvíře, které dosud spokojeně žilo v horních vrstvách vody pod hladinou, zničehonic opustilo své osvědčené lovecké metody a navždy zmizelo v temných hlubinách. Stejně dobře je možné přijmout i předpoklad, že jakmile žralok lidožravý dosáhne potřebné váhy a velikosti, změní pohlaví ze samčího na samičí. Tak je tomu například u pyskounů nebo u některých kaniců. Možná, že příroda tímto způsobem zajišťuje přežití druhu, neboť jen silní jedinci mohou mít možnost přivést na svět zdatného potomka.

Důkaz snahy o zachování rodu jedné z nejstarších skupin obratlovců nosí žraločí dámy na svém těle do konce života. Toužící samec má na svém těle dlouhé výrůstky, kterými svou partnerku při páření stiskne a jizvy na těle samice se nikdy zcela nezahojí. Násilný rituál žraloka bílého umožní oplodnit vajíčka uvnitř těla samice kde se i nadále vyvíjejí. Na rozdíl od savců však tato mláďata nejsou vyživována matkou a tak věrni své žraločí povaze nenarozená žraločí nedochůdčata požírají nejprve neoplodněná vajíčka a později se pustí do svých slabších sourozenců. Hned po narození odplavou od své matky a starají se o sebe sama. Jen málokteré žraločí mládě se však dožije dospělosti, velice často se stávají obětí jiných žraloků.

Žralok bílý





































16.1.2011

Krokodýl

16. ledna 2011 v 17:40 | Administrátor

Krokodýl

Krokodýli jsou predátoři žijící v tropických oblastech Afriky, Asie, Ameriky i Austrálie. Vlastním
životním prostředím krokodýlů je voda, přirozeně vyhledávají nejraději pomalé říční toky a jezera. Některé druhy, např. krokodýl mořský žijí však i v mořích při pobřeží.

Jejich potravou jsou různí savci, ptáci a ryby a také jiní plazi, které loví a nebo se živí na jejich mršinách.

Tělo krokodýlů je kryto rohovitými štíty, pod kterými leží kostěné desky. Krokodýli plavou pomocí silného, ze stran zploštělého ocasu. Končetiny, které při plavání mají přitisknuté k tělu, jim slouží pouze na pevnině nebo mělkém dnu.

Oči jsou na svrchní straně hlavy, což jim umožňuje sledování okolí, zatímco zbytek těla je ponořen. Těsně za očima jsou ušní otvory, chráněné kožním záhybem. Komunikace prostřednictvím zvuků je významná mj. mezi rodiči a mláďaty. Svaly, které se upínají na jejich čelisti, dokáží vyvinout obrovský tlak při skousávání své potravy, schopný rozdrtit i kosti; naopak, pro otevírání čelistí tolik síly nepotřebují. Žaludek krokodýla je velký přibližně jako basketbalový míč.

Krokodýli dosahují značných velikostí, které jim dovolují napadnout a zabít velké druhy skotu i člověka.[2] Největším známým druhem krokodýla je krokodýl mořský (Crocodilus porosus), který dosahuje délky i přes 7 metrů a hmotnosti kolem 1 tuny (a je tak největším žijícím plazem na světě).


Krokodýl



























16.1.2011

Kam dál